Když mi bylo 10 měsíců...

Každý den čekám, až páníčci ráno vypadnou do práce a hned jdu na průzkum, co by se dalo ještě zlikvidovat. Raději už na sebe nebudu nic práskat, jaké jsem zase udělala škody, nebo odradím případné zájemce, kteří si chtějí pořídit malého bernýska. Nejsme všichni takoví rebelové, Sára byla moc hodné a klidné štěňátko a skoro nic nezničila. Jelikož už jsem velká holka a páníček si myslel, že už jsem dostala rozum, projevil mi důvěru a dal si usušit boty k topení. Je pravda, že už si bot nějakou dobu nevšímám, tak se koukněte, jak to dopadlo. Stačilo mi 15 minut.

Moc ráda chodím na návštěvu naproti k sousedům. Mám tam dvě kamarádky jezevčice. Jejich páníčci mi vždycky dají housku a někdy i syrové vajíčko. Mňam !!! Nečekám až mě pozvou, ale kdykoli mám šanci, tak tam zdrhnu.

Panička mě přihlásila na Jihočeskou oblastní výstavu u nás v Č.Budějovicích. Jako na potvoru tři dny před výstavou přišlo moje první hárání a tak jsme nikam nemohli jít. Nacvičili jsme výstavní postoj (za piškot), celkem bez problémů ukážu zuby (za piškot), běhám předpisově vedle paničky (za piškot) a loudím ty piškoty, co má panička v kapse.

Chodíme do města, abych si zvykala na hodně lidí. Moc nechápu, když potkáme malé psy, proč je jejich páníčci (naštěstí jen někteří) hned zvedají do výšky. Zřejmě jsou přesvědčeni o tom, že velký pes žere ty malé. Někteří psi u toho ještě štěkají, až jim lezou oči z hlavy. Čím více se vzdalujeme, tím více jsou statečnější a zuřivější. Já okolo nich procházím s nadhledem a jistou grácií, aniž bych k nim otočila hlavu a naprosto je ignoruji. Další výstava mě čeká až koncem dubna. (To mi zase bude línat kožich).