Když mi bylo 9 měsíců...

Tak už jsem přerostla Sáru. Měřím 63 cm, Sára jen 59 cm a vážím 38 kg. Já, která se ničeho nebojím, jsem nechtěla na veterině vlézt na váhu. Je na chodbě volně přístupná, okolo čekali cizí páníčci se svými psy a všichni se mi chechtali.

Konečně napadlo spousty sněhu, což nám udělalo velkou radost. Nikdy jsem sníh neviděla, tak jsem se v něm válela, hrabala díry, hlavně tam, kde jsme kdysi se Sárou něco našly, třeba starou kost. To jsou místa, která už budeme kontrolovat celý život. Sára má jedno místo, kde před 5 lety našla kotletu a nikdy nezapomene. Jsme tak trochu konzervativní psi. Když páníček někdy zaparkuje auto obráceně než jsme zvyklé, stojíme obě u motoru a chceme nastoupit. Na záchod chodíme obě až na konec zahrady. Když jsem byla malá, udělala jsem bobek u vrat, Sára se na mě pohrdavě podívala, ještě u toho zafrkala jako že jsem malé čuně, tak jsem velice rychle pochopila. Ten nový pelíšek, co nám páníček postavil, je vlastně celý můj. Sára ani po půl roce do něj nevleze a chodí spát na místo, kde byla zvyklá. No prostě konzerva.

Také jsem si zaplavala ve Vltavě. Byly tam kačeny, tak jsem je chtěla prohnat. Hupla jsem do vody a plavala podél břehu. Moc mě to bavilo, ale páníček mě z vody vyhnal. Asi věděl proč. Než jsme došli domů, visely ze mě rampouchy, tak jsem hned zaparkovala u kamen. Sára se vody bojí. Jde jen tam kam stačí a jen když je venku teplo. Když příjde páníček domů z práce a já mu začnu podávat na usmířenou packu, už dopředu ví, že jsem něco provedla. Překousala jsem sedm let starou vistárii, pěkně půl metru nad zemí. Stejně potřebovala omladit.

Moje panička mi namalovala obrázek... :-)